Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Historie > Významní obyvatelé

Významní obyvatelé

P. Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Narodil se 25. dubna 1937 v obci Domaželice, vzdálené 9 km od moravského okresního města Přerov. Otec byl vedoucí hospodářství a maminka byla kuchařka. Má dva bratry: Jaroslav je strojním technikem a bydlí v Praze, Marek je rozpočtář v Metru a bydlí rovněž v Praze.
  Základní školu navštěvoval v Domaželicích a protože se rodiče několikrát stěhovali, zakončil ji v Českém Brodě. Po základní škole v roce 1953-1955 studoval jako učeň oboru frézař do Blanických strojíren ve Vlašimi. Po vyučení nastoupil do Střední průmyslové školy strojní, obor stavebnictví v Táboře, kde studoval v letech 1955 – 1959.
  Během studí v Táboře se rozhodl ke kněžskému povolání. K jeho rozhodnutí ho vedla slova evangelia sv. Jana 15,16: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.“
  Vojenskou základní službu absolvoval v Českých Budějovicích jako parašutista. Poté v roce 1961 nastoupil jako strojní technik do závodu Rudý Letov v Praze Letňanech.
 Po třech letech roku 1965 se přihlásil na Cyrilo-Mětodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, kterou dokončil v roce 1969. Vysvěcen byl 29. června téhož roku v Praze u sv. Víta ve svých 32 letech kardinálem Františkem Tomáškem. Primiční mši svatou celebroval v kostele sv. Václava na Proseku

Bořivoj Bělík  Bořivoj Bělík  Bořivoj Bělík

První kněžské působiště bylo v Kladně, kde byl kaplanem. Z Kladna byl poslán v roce 1970 do Trhového Štěpánova. Bylo to v době hluboké totality po vstupu sovětských vojsk, která okupovala tehdejší Československou socialistickou republiku až do roku 1990. Tehdy byla založena organizace sdružující katolické kněze nazvaná Pacem in terris (Mír na zemi). Členství bylo nabízeno každému knězi, zejména mladším, aby tímto prokazovali oddanost tehdejšímu společenskému zřízení. Do tohoto hnutí odmítl vstoupit, i když tímto krokem riskoval možnost ztráty státního souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti. Přesto se to obešlo bez jakýchkoli důsledků.
  V Trhovém Štěpánově se s chutí pustil do práce nejen duchovenské, ale i fyzické. Nejprve byla opravena budova fary v Trhovém Štěpánově. Postupně došlo k různým rozsáhlým opravám kostelů sv. Bartoloměje v Trhovém Štěpánově (vnější i vnitřní opravy), sv. Prokopa v Tehově (vnější i vnitřní opravy a zařízení kostela), sv. Matouše na Hrádku u Vlašimi i budovu fary. Rovněž došlo k opravám kaplí sv. Václava v Kladrubech a Panny Marie Bolestné v Javorníku. Dále bylo pořízeno 5 nových zvonů pro kostely v Trhovém Štěpánově a na Hrádku, které odlil zvonař Josef Tkadlec v Halenkově na Vsetínsku. O opravu kapliček v Kladrubech a Javorníku se staraly tamní obecní úřady.
  P. Bořivoj Bělík nebyl příslušníkem žádného církevního řádu. Jeho vztah k Církvi bratrské v Trhovém Štěpánově byl vždy přátelský a dobrý. 
Mezi jeho koníčky patří turistika, hudba a posvátná liturgie.
  K Trhovému Štěpánovu má blízký vztah, protože s rodinou bydlel 5 let v Měchnově u Divišova ještě před nástupem do učiliště v Blanických strojírnách.
  V Trhovém Štěpánově si vážil vztahů občanů a to nejenom k Církvi a ke kostelu. Při různých opravách ochotně pomáhali i ti, kteří do kostela na bohoslužby nechodili, a co více, pomohli i při opravách na Hrádku.
  Po dlouhých 24 letech P. Bořivoj Bělík odešel do farnosti v Kladně – Rozdělově. Co ho nejvíce ovlivnilo? Na to P. Bělík odpověděl: „Každé prostředí nás ovlivní, ať si to uvědomuje nebo ne. Vojna v Českých Budějovicích, škola v Táboře, duchovní správa v Trhovém Štěpánově. To člověk zjistí až s odstupem času. Duchovní správa v Trhovém Štěpánově a v Kladně – Rozdělově se dost lišila. Kdo hledá dobro, najde dobro, zvláště když se druhým nezištně otevře a má je rád. To občané velmi dobře vycítí.“

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

Bořivoj Bělík

  Kronikář Jaromír Vlček položil P. Bořivoji Bělíkovi tyto otázky:
Co považujete v životě za nejdůležitější?
„Na to bych odpověděl slovy Bible, slovy našeho Pána Ježíše Krista: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ (Matouš 22:37-39)

Co Vás nejvíce potěšilo?
„Nejvíce mne potěšilo, když věřící nejenom věřili a účastnili se bohoslužeb, ale také podle víry jednali a žili.“

Co Vás nejvíce zarmoutilo?
„Na tuto otázku se těžko odpovídá, protože mám zkušenost, že Bůh dovede i to zlé a negativní využít k dobrému. Boží prozřetelnost je často tajemná, podivuhodná a nevyzpytatelná. Na ono „zarmoucení“ se musíme podívat s odstupem času. Jinak se na ni dívám dnes, jinak za deset let a jinak za více let.“

Kronikář Trhového Štěpánova požádal pana P. Bořivoje Bělíka, aby mu poskytl údaje z jeho života pro Pamětní knihu Města Trhového Štěpánova  v červnu L.P. 2009. Na jeho žádost dostal odpověď datovanou v Mukařově u Říčan (kněžský domov) 31.7.2009.
  V dopise krátce připojil tato slova: „Nejsem žádná význačná osoba, aby byla zapsána v Pamětní knize Města Trhový Štěpánov.“
  Pan farář Bělík byl a zůstal skromným člověkem, laskavým, ochotným naslouchat, přátelským. V červnu 2009 se podrobil dvěma operacím. Ke své nemoci poznamenal: Zdraví a nemoc zatím je takové, jaké je. V knize Job čteme: „Dobré z rukou Božích přijímáme a to zlé bychom odmítali?“ (Bible, kniha Job 2,10).
  Do soudobých dějin města se zapsal nesmazatelným písmem pro svoji bohatou duchovenskou, pastýřskou i organizační činnost.

Zapsal kronikář Jaromír Vlček v pátek 27. listopadu L.P. 2009

P. Bořivoj Bělík zemřel dne 14. února 2012 ve věku nedožitých 75 let.
parte

Informace o P. Bořivoji Bělíkovi, které zveřejnilo arcibiskupství.

O jednom upřímném přátelství
Otisknuto ve Zpravodaji Štěpánovska, duben 2007

Nedlouho poté, co se pan farář Bořivoj Bělík přistěhoval do Trhového Štěpánova, jsem za ním zašel na faru. Již předtím jsem ho několikrát potkal na místní poště, ale než jsem vyřídil, co bylo potřeba, už byl daleko přede mnou. To bylo v létě roku 1970. Brzy na to byla opravována budova fary.
  Zanedlouho jsem se odvážil zajít na faru. Představil jsem se a pověděl, že s jeho předchůdcem panem farářem Františkem Polákem jsem měl dobré kontakty. Otec mé první manželky, pan Jan Vobecký (1908 – 1970) mu pomáhal rekonstruovat bydlení v Bystřici u Benešova.
  Poté jsme se občas vídávali, zastavili se na kus řeči a vznikl velmi krásný vztah, v němž jsme se sdíleli a hovořili o víře, o Bibli, o literatuře. V době hluboké totality byla nouze zejména o dobrou duchovní literaturu, Bible a její překlady do moderní češtiny. Jak už to bývá, vytvořil se mezi námi vztah důvěry a náklonnosti.
  Docházelo k výměně dostupné literatury, která byla tištěna nejen u nás, ale zejména měla původ v zahraničí. Mohli jsme objevovat to, co je dnes běžné. Nebylo toho málo. Vše bylo pro nás oba zajímavé. Čas od času jsme se setkali nejen na faře, ale i u nás doma. Byly to dlouhé rozhovory, v nichž jsme se vzájemně informovali o dění v našich církvích, vysvětlovali, jaká je liturgie, prostě bylo toho mnoho, co jsme spolu směli prohovořit. Velmi často se stávalo, že jsme se s manželkou vraceli z práce a pan farář na nás čekal před vchodem na faru. Někdy mi podal knížku či brožuru, jindy jsme hovořili o tom, že měl „vzácnou návštěvu“ státní bezpečnosti. Ti páni soudruzi se zajímali o kdekoho a kdeco. Pan farář Bělík byl pod drobnohledem velmi dlouho, protože odmítl účast ve sdružení katolického duchovenstva „Pacem in terris“ (Mír na zemi), kterou uměle vytvořili aparátníci na nejvyšších stranických postech. V březnu roku 1999 zemřela moje manželka Jana a já jsem panu faráři poslal smuteční oznámení. Brzy poté jsem dostal od něho krátký dopis, jehož znění mne doslova udivilo!
Pan farář psal tato slova: „Byl jsem velice překvapen, když jsem se dověděl, že Vaše paní zemřela. 10. března potkala služebnici smrt a ta ji vybídla, aby jí následovala. A člověk se ptá: „Kam tě mám následovat?“ A uslyší kouzelné slovo. Domů! Jednou se všichni shledáme u Otce! Vzpomínám na její pohostinnost, mírnost a na její lásku ke Kristu. Bůh Vás potěš! Byli jsme léta skoro-sousedé. Budu za ni obětovat mši svatou. Žehná Bělík.“
  Takto jedná láska v praxi. Je to úžasné, katolický duchovní slouží mši svatou a připomíná členku Církve bratrské! K tomu není nutné nic dalšího dodávat! Měli jsme se rádi, protože jsme bratři v Kristu. Láska Syna Božího nás spojuje a objímá.
  Mnohokrát, zejména v době nemoci jsem poslouchal přenosy bohoslužeb z Kladna - Rozdělova, z kostela sv. Václava a těšil se, že mohu slyšet jeho hlas i jeho vynikající kázání. V naší obci a farnosti vyoral pan farář Bořivoj Bělík hlubokou brázdu. Mnozí na něho vzpomínáme s úctou a s láskou. Jsme vděčni Pánu Bohu, že poslal do Trhového Štěpánova právě tohoto vzácného muže a Božího svědka. S naší obcí ho i po odchodu v roce 1994 spojuje přátelství
s řadou farníků, zejména s některými členy Sboru dobrovolných hasičů, kteří ho často navštěvují. Druhým pojítkem je Zpravodaj Štěpánovska, který čte se zájmem.
  K významnému životnímu výročí – sedmdesátým narozeninám, kterého se pan farář Bořivoj Bělík z milosti Boží dožívá, mu jménem svým i celé redakční rady přeji zdraví, radost, pohodu, pokoj i Boží požehnání.
rV

Pan farář Cyril Juroška

Cyril Juroška

Cyrilek napsal sám svůj životopis:

Narodil jsem se 29. června 1921 v Prostřední Bečvě. Neradostné mládí jsem prožil doma i u cizích lidí. Když přišel čas se rozhodnout, co budu dělat, požádal jsem o přijetí k Baťovi do Zlína. Tehdy se přijímali jen ti, kdo měli měšťanskou školu. V sousední Horní Bečvě byla právě taková postavena a tak jsem ve svých 15 letech udělal zkoušky do druhé třídy a dva roky jsem chodil do školy vzdálené 8 kilometrů. Za dva roky jsem byl pro Baťu starý.
  Mezitím moje sestra dostala místo služebné u učitelky ve výslužbě Františky Burianové v  Horní Vsi. V té době k ní občas chodíval staříček P. Ignác Stuchlý a ona mu ze svého důchodu dávala nějaké peníze pro chlapce. Když sestra přijela na dovolenou, řekla mi o ústavu ve Fryštáku. Pak zašla za P. Václavem Mrtvým a on slíbil, že mne přijme. Tak jsem v roce 1938 v srpnu nastoupil do 3. třídy gymnázia a byl jsem zde 3 roky.
  Po 5. třídě se nastupovalo do noviciátu, který trval jeden rok. Po noviciátě jsem měl studovat další třídy gymnázia, ale protože jsem měl věk vojenské služby, byl jsem poslán na nucené práce do Německa do Essenu. Tam jsem byl půl roku a až byl Essen značné rozbombardován, přeložili nás k Breslau. V lednu 1945, kdy už se blížila fronta, jsme se pěšky vydali na cestu do Protektorátu.
  Byla to cesta plná utrpení a přímého ohrožení života. Po 2 dnech a nocích cesty jsme dorazili na naše území a vlakem mohli jet dále. Zůstal jsem v Pardubicích, ale brzy jsem byl poslán do Ořechova, kde jsem dělal další třídy gymnázia. Pak jsem jel zpátky na dva roky do Pardubic. V Oseku u Duchcova jsem studoval bohosloví do 13. dubna 1950. Klášter o 22. hodině přepadla tajná uniformovaná policie, milice a další zastrašovací složky tehdejšího režimu. Vysvlekli nás do naha a podrobili sprosté ponižující prohlídce. Z kláštera se stalo vězení. Ti, kdo neměli za sebou vojenskou službu, byli povoláni k pověstným pracovním jednotkám PTP. U těchto jednotek jsem byl tři a půl roku. Na Silvestra v r.1953 nás propustili a museli jsme si hledat civilní zaměstnání.
  Studovat bohosloví bylo trestné. Každý z nás hledal nějaké místo u známých nebo příbuzných. Když už všichni moji spolubratři byli ve vězení, byl jsem pozván na pěti hodinový výslech do Holešova. Bydlel jsem tehdy v Bystřici pod Hostýnem. Nakonec mne nezavřeli. Pracoval jsem jako dělník ve skladé OSP Holešov. Po 9 letech jsem odešel do ROMO Fulnek a tam jsem 6 roků pracoval na strojích, hlavně vrtačkách.
  V roce 1966 mne biskup Trochta vysvětil na kněze a v roce 1969 jsem nastoupil jako kaplan do Přerova. Tam jsem působil 4 roky a v roce 1973 jsem se stal farářem v Domaželicích u Přerova.
  Po 66 letech jsem se vrátil do Fryštáku. Jsem potěšen, že jsem tu našel mladé spolubratry, které si vybral Don Bosco a přitáhla je Panna Maria Pomocnice.
  Žasnu nad dílem, které ke slávě Boží vykonali a ještě vykonají.
  A ještě nějakou použitelnou radu?
CHCEŠ-LI RADU, MÁŠ JI MÍTI!
PAMATUJ VŠAK PREDEVŠÍM,
ČÍM TĚŽŠÍ JE NAŠE ŽÍTÍ,
TÍM POTŘEBNĚJŠÍ JE ŠPRÝM!!!!!!!

Ve Fryštáku o svátku sv. Františka z Assisi dne 4. října 2008 si Pán povolal svého věrného služebníka P. Cyrila Jurošku, salesiána Dona Boska.

Verše, které si přál Cyrilek uvést na své parte:

Až umřu, a mé zhaslé oči
k věčnému spánku zatlačí,
prosím všechny, kdo se mnou žili,
ať pro mne vůbec nepláčí!

Na parte, prosím, nepiště mi:
hlubokým žalem sklíčeni,
je škoda barvy na ta slova
to, co se stalo, nezmění!

Když už to parte tisknout dáte,
a bude-li je někdo číst,
napište tam, že z větve lípy
odnesl vítr suchá list!

Že dooral jsem svoji brázdu,
z rukou mi vypad tupý pluh,
a jak jsem vše v životě oral,
naštěstí bude soudit Bůh!

Vím dobře, že je milosrdný,
lidský soud u Něj neplatí,
odpustí viny oplakané,
a dobré skutky odplatí!!!

STRÝC BERTA

Les Adys


Pravděpodobně se většině čtenářů vybaví po odeznění názvu tohoto příspěvku otázka: proč strýc, když berta je femini-num, slovo ženského rodu? Mají pravdu, berta je osobní ženské jméno. Ti znalejší historie (a již jen málo pamětníků) budou asi znát výraz tlustá Berta, kde přívlastkem není zvýrazněna „těžká tonáž" jisté slečny Berty, ale houfnice ráže 42 cm z Kruppových závodů z doby 1. světové války. Ale jen opravdoví „fajnšmekři" vědí, že např.: Bertha z královského rodu Anglického byla za své ctnosti prohlášena za svatou (t r.725), nebo že Bertha je planetoida o průměru 96 km, objevená v r.1875.

Je však mluvnický rod u základu bert tak jednoznačný? Nemůže být maskulinum? Může! Ottův slovník naučný uvádí ve svých dodatcích z r. 1930 např. toto: berth - zkratka jména Berthold, bertha sándor - maďarský hudební skladatel (* r.1843), berta eduardo - švýcarský malíř (* r.1867). Zůstaňme tedy u mužského rodu.

Narodil se 19. září 1904 v Ostravě jako nejmladší ze tří dětí manželů Josefa a Albíny Simšových. Při křtu dostal jméno Andělín. Tatínek byl strojníkem na šachtě, maminka byla v domácnosti. Po ukončení školní docházky se vyučil strojním zámečníkem. „Benjamínek", jak ho v pozdějším věku jeho sestry někdy škádlívaly, byl výborný cvičenec. Tato dovednost, získaná v SOKOLe, jeho neklidná krev, touhy a sny, možná i země, zdecimovaná mravně i fyzicky světovou válkou, byly zřejmě příčinou i důsledkem, že se někdy začátkem 20.let minulého století vydal na zprvu nejistou, později však velmi úspěšnou profesní dráhu artisty. V roce 1926 o tom v úvaze, příznačně nazvané sám sobě, píše: Je malý ten můj svět, jen kousek země v plachtovém stanu, neb několik prken ve varietních palácích, však jsem a cítím se v něm šťasten, šťasten - neb je to svět kam neproniká lidská zášť, je to svět můj! Mě nebylo určeno hleděti ze začouzené dílny do beznadějná ... nic takového......Protože tělo, můj duch žádá si neustále volnost pohybu, ruchu, žádá si ten věčný rytmus nekonečna projevovati něčím takovým, při čemž divákům tuhne krev v žilách, mne však naplňujíc pravou rozkoší a uspokojením, neboť jen tam jsem kliden a svůj - kde se cítím být panem.

Na své rodiště však nikdy nezapomněl. O patnáct let později v dobovém tisku k tomu říká: Občas se neskonale rád vracím na své rodné Ostravsko, do milého Přívozu, ve kterém mi ani zasedlé omítky domů a zamžené oči oken nemohou být nesympatickými. Vždyť ta Ostrava mi dala mládí, sladkost prvních úspěchů, pevný základ k dalšímu.
Začínal od piky: nejprve klaunské číslo, potom vytvořil se dvěma partnery gladiátorské číslo 3 apollos. Později se svými mladými synovci z manželčiny strany sestavil efektní číslo tzv. ruční voltiže ( dynamická akrobacie, prováděna artistou, který byl vyhozen rukou partnera) a když hoši odrostli, zdokonalil ho se svými dcerami. Těm se (na rozdíl od svého tatínka, který byl samouk) dostalo již v mladičkém věku odborné péče - absolvovaly freuzlovu vídeňskou školu a světoznámou školu tance sabinne ress v Berlíně. A to byl začátek artistické skupiny 5 ADYS, skupiny, sestávající z rodičů a tří dcer. O jedné z variant tohoto čísla se tehdy psalo: To skvělé artistické číslo trvá sice pouhých sedm minut, aleje tak absolutně vycizelováno, tak jemně vypracováno a naplněno tolika efektními nápady, zeje stále na programu v největších varietních domech. Přesto však není „šéf" skupiny spokojen: Je sice pravda, že okruh velkých evropských varietních scén objedeme teprve až za dva roky a i když máme vystoupení vypilované do největších podrobností, přece by člověk rád dal divákovu oku zase kus nového, čerstvého uměleckého projevu. Clověkje už takový nespokojený tvor, chtěl by ze sebe vydávat stále něco nového.

A 5 adys vydávala - celá Evropa tleskala jejímu umění. Příklady titulků (dnes módně řečeno „head lineš") evropského tisku z té doby hovoří: Skupina ADYS, opravdová artistická rodina - zamilujete šiji na první pohled (berliner morgenpost), Velké mezinárodní atrakce - ADYS v Casino Cecil (rivista di lugano), Tři Grácie (Corriera Di Sicilia).Nebo agenturní materiály: ADYS - fantastická házecí ekvilibristika, Anděla - nejlepší kontinentální akrobatická tanečnice, Sestry ADYS • step -100 % Amerika.

Snad mně až nyní laskavý čtenář promine poněkud obsáhlejší a pro někoho možná zavádějící úvod tohoto příspěvku. Chtěl jsem jím však předeslat kosmopolitizmus - možná lépe svetoobČanství- strýce i jeho rodiny, souměřitelné v prostoru i času. Vždyť v době vydání dodatků Ottova slovníku naučného byla již jeho rodina (i když ještě ne plně) etablována jak ve své celistvosti, tak i profesi. A význam jména Berta? Jméno ANDĚLÍN je Českou verzí německého Engelbert. Odtud je již jen krůček k uměleckému jménu bert a familiérnímu oslovení berta.

O tom, že rovněž hledisko prostoru není odtažené od věci, svědčí místa narození ostatních členů rodiny. Manželka Terezie se narodila v roce 1912 v obci Domžale u Ljubljany v dnešním Slovinsku. Pocházela ze známé cirkusové rodiny. Její tatínek byl majitelem cirk collini cleyron, který jezdíval po jihoevropských zemích. Měla familiérní přezdívku rézi. Dnes se již asi nedovíme, kde došlo k jejímu osudovému setkání se svým pozdějším manželem. Víme však, že poměrně brzy se jim narodily tři dcery: nejstarší Anděla (říkalo sejí Elfi) v roce 1928 v Košicích, prostřední Albína (Ali) v roce 1930 ve Frýdlantu a nejmladší Štěpánka (Štefi) v roce 1933 v Tachově.

Základem vystoupení 5 ADYS byla, jak bylo uvedeno již výše, ruční voltiž. Nebyla to však jen tato artistická disciplina. Každý pořadatel vřele uvítal, mohli-li umělci nabídnout něco více. A ADYS mohli: anděla (vystupovala pod svým jménem) byla akrobatická tanečnice, Albína (alina) se věnovala balanci na „špandrátu" (pevně napjaté lano), Štěpánka (vystupovala pod svým jménem nebo i jako Štefi) společně se sestrami stepovala. (Štěpánka i Albína se v artistice angažovaly od svých šesti let.) Tak tomu bylo do roku 1957, ze kterého je poslední zmínka o práci skupiny ADYS. Mimochodem - jméno ADYS není známo jen z "kulaté práce" (manéže) či varietních scén. Účinkovali např. i ve filmech přísaha z roku 1946, nebo cirkus bude z roku 1954.

Později se počet členů skupiny měnil - 3 ADYS, 2 ADYS (stále však v původním obsazení), sestry ale vystupovaly i samostatně: Anděla - pohybová akrobacie, Alina - klasický tanec. V některých případech vystupovali pod jménem ADYS i jiní umělci, např. v rámci jedné se sestav 3 ADYS to byla Emy Anders. Cest do ciziny ubylo, neboť jednak i zde se projevoval vliv „železné opony", jednak to obrovské nasazení, dané motorem skupiny - Andělínem Simšou, bylo již nenávratně v dáli.

Nastala nová éra. Rčení o „jablku, padnoucím daleko (ale i nedaleko) od stromu" platilo i v případu dětí jeho dětí. Anděla měla dvě dcery - Yvona (* r. 1953) se vyučila knihařkou, Marcela (* r.1956 ) kožešnicí. Manželství Albíny bylo bezdětné. U Stěpánky to ale bylo jinak a tak jméno ADYS se přeneslo na další generaci. Všechny její dcery se zapojily do „rodinné tradice". Jitka (* r.1957), Marcela (* r.1958) i Iveta (* r.1964) vystupovaly postupně s maminkou (např. 2 ADYS - Jitka), nebo i s tatínkem (např. 4 ADYS - Jitka, Marcela). Iveta se vdala za absolventa slavné moskevské artistické školy a byl tu další impuls, další motivace. Počet členů skupiny ADYS se měnil, podstata práce zůstávala. Svědectví o tom, že to byla práce dobrá, nám zůstalo zachováno v dobových kritikách.

Dnes v oboru nepracuje již nikdo z nich a osud je zavál do různých stran - Jitka žije ve Francii, Marcela v Košicích, Iveta u Prahy. Dcery Anděly žijí v Brně (Marcela) a v Rakousku (Yvona).
Co přimělo Andělína Simšu k tomu, že se "domovsky" usídlil v Domaželicích, není zcela zřejmé. Z hlediska času to souviselo pravděpodobně s odchodem jeho tatínka do penze, z hlediska místa by to byly jen spekulace. Jedno však je jisté: dle trhové smlouvy z roku 1938 kupuje tam na jméno své maminky domek č. p. 57, který vystavěl v roce 1928 Alois Navrátil a připsal svým pěti nezletilým dětem. Domek byl zásadním způsobem přestavěn (s hlavním dispozičním řešením do hloubi pozemku) a v roce 1940 přepsán na manžele Andělína a Terezii Simšovou.
Pravdou je, že si dům rodina při svém povolání příliš neužila. Vždy na několik týdnů v létě se tam ale vraceli na - dnes bychom řekli - dovolenou. Jestli však byla bezstarostná, jak má správná dovolená být, není tak jisté. Snad pro děti, když byly ještě malé a kdy i těsně před odjezdem na další turné se na ně jednou čekalo, až přijedou s dědečkem na fůrce sklizeného sena. Úspěch skupiny byl těžce vykoupen nejen prací a obětováním, ale i vytrvalým tréningem. A tak i při pobytu v Domaželicích takřka denně trénovali doma a v místní hospodě. A „šéf" dovedl být při tom , jak se patří ostrý", o Čemž jistě vědí své místní pamětníci. A ještě jednu věc museli mít stále na zřeteli - až na „šéfa", který musel vždy poněkud zesílit, nesměla žádná žena ze skupiny přibrat na váze více než kilogram.

V jednom novinovém článku, nazvaném evropa volá: chceme vidět 5 adys, říká Andělín Simša reportérovi v souvislosti s odjezdem na turné:.. .na měsíce se musíme - ač neradi - rozloučit se svým druhým domovem, roztomilou hanáckou obcí Domaželicemi na Přerovsku. Ani nevíte, jak jsme šiji oblíbili. Ostatně nejstarší dcera Anděla tam byla v roce 1951 sezdána.

Byl to velmi společenský a sympatický člověk, zdvořilý, elegantní a fyzicky krásný (tak jako celá jeho rodina). Není tedy divu, zeje u nich při pobytu v Domaželicích navštěvovali jejich přátelé a známí. 2 těch "místních" lze jmenovat např. oblíbeného přerovského lékaře (a Domaželického rodáka) MUDr. Františka Stoklásku, známého přerovského fotografa Františka Totha, či Kolátorovy, pražskou rodinu, zabývající se chovem dostihových kom i jezdectvím, která se trvale usadila v blízkých Dřevohosticích. Z „přespolních" to byli např. národní umělec Josef Skupa, či operetní pěvec Jára Pospíšil (jak jsem mu záviděl, že vždy před spaním měl na nočním stolku připraveny dva zákusky a mně to doma rodiče z důvodu „správné dětské výživy" nedovolili).

Byl vášnivým rybářem, udice vozil sebou, měl jich sedm souprav a „navrch" jednu podmořskou s mechanickou harpunou a pevnou dýchací kuklou. Chytal všude a v Domaželicích v tom „pomáhal" svému tatínkovi. Ten byl proslulý tím, že skládací rybářská stolička byla jeho druhá přirozenost (tou první byla fajfka), nosil ji kamkoliv. Byl milujícím manželem - když byli od sebe z nějakého důvodu na čas odloučeni, psal milované Rézince denně dopis. V roce 1945 byl v Praze účastníkem bojů o rozhlas. Byl ale i člověkem chybujícím - kouřil až sedmdesát cigaret denně. Byl..., byl..., byl.

V roce 1956 dům v Domaželicích prodal. Tatínek mu zemřel v roce 1953 a maminka žila střídavě u svých dcer v Přerově a v Ostravě. Zemřela v roce 1965. „Na penzi" koupil dům v Jablůnce u Vsetína, kde potom s manželkou žili. Návštěv ubylo, ale ti blízcí si tam cestu vždy našli. Později pracoval několik let ve Zbrojovce Vsetín, aby byl mezi lidmi.

Dnes jsou již všichni v artistickém nebi: teta Rézi zemřela v roce 1966, strýc Berta v roce 1969, oba v Jablůnce. Sestřenice Elfi zemřela v roce 1991 v Brně, Ali tragicky zahynula v Praze a Stefi zemřela v roce 1998 v Praze. V srdcích těch, kteří je měli rádi a možná i ve vzpomínkách těch, kteří je znali a někdy se s nimi setkali, však stále žijí.

A nakonec? Vraťme se na začátek, k úvaze Sám sobě a dovolte mně citovat z dopisu Jana Wericha. Je to stejná filozofie ... Kdybych byl mladý, jel bych s cirkusem. Nudí mne to tu. Nudí. A to je to nejhorší, co se člověku může stát. Pozdravujte české a i jiné artisty. Všichni jsou fajn lidi. Všichni musí umět, aby sepoctivě uživili. V žádném povolání není měřítko umu tak přísné, jako u artistů a tak mírňoučké a benevolentní, jako u politiků a funkcionářů stran. A to je právě to, tento poznatek, kterými kalí obzory této jinak pěkné země. Zlomte vaz!

Přerov, květen 2002

Andělín Vylíčil
narozen v roce 1940
v Domaželicích

Anděla ADYS

Alina ADYS

Štěpánka ADYS (vlevo) s dcerou Jitkou

Autor článku Aďa před domem v Domaželicích se sestřenicemi Štefi (vlevo) a Ali

Andělín Šimsa s rodiči a sestrami v roce 1929